Žirafoviny.cz

     „Ahoj mamko, chtělo by se mi pokračovat a zeptat se tě, jak se máš a tak vůbec. Takové ty zdvořilostní fráze. Vím, bylo by to dosti nevhodné a tak se raději ptát nebudu. Vidím sama, že to není žádný zázrak, ačkoli, co já vlastně vím. Většinou záleží na úhlu pohledu a ten můj a tvůj se už dlouho velmi, ale opravdu velmi liší. Sama to dobře víš.

     Já vím, mohla bys namítnout, že se setkáváme po velmi dlouhé době až dneska. Ale uznej sama, kdo za to může? Jen já? Nebo je chyba jinde? Já jsem to takto nechtěla, ačkoli uznávám, nesu svůj díl viny, ne že ne, ale z mého pohledu důvod našeho dlouhého odloučení je na tvé straně. Věřila jsi mi někdy? Nebo jsem byla vždycky jen ta nejstarší, ale zároveň i nejhorší z nás tří? Do hlavy ti nevidím, stejně, jako ty nevidíš do hlavy mé.“

     Venku už je dávno tma, uvnitř chaty svítí veliká petrolejová lampa a v kamnech praská hořící dřevo. V místnosti je příjemné teplo a vůně z ohřívajícího se rumu, který tvoří základ výborného grogu, jenž ohřeje posádku chaty na těle i na duchu. Muž stojící u kamen právě přilévá do hrnce mužnou dávku rumu společně s dalším kořením a praví „Jestli to takto půjde dál, tak zítra bude plší polívka. Já tu potvoru snad roztrhnu, rozpářu, stáhnu z kůže, uvařím a pak zabiju. Už mi zase ohlodala sušenky!“ „Tak si je máš lépe chránit a nebo rovnou sežrat, to ti je pak nemůže sežrat nic dalšího“ odpovídá mu další a další dva se smějí. „Jen se chcetejte blbouni, však ono na vás taky dojde“ dodává první muž a pokračuje v přípravě grogu.

     Vracela jsem se minulý pátek domů z práce a těšila se na volný víkend a na to, jak si pěkně a pořádně odpočinu od toho všeho kolem mne. Od kolegů, od děcek ze třídy, od shonu a chaosu venku.

     Otevřela jsem dveře, pověsila bundu na věšák a začala se zouvat. Z pokoje vyběhla moje malá, skočila mi do náruče a dala mi pusu.

„Ahoj, jak se máš? Už máš hotové úkoly?“

„Ještě ne, koukala jsem na televizi. Však je pátek mamííí. “

„Tak jo, ale zítra si je uděláš, ať pak máme volnou neděli a můžeme jít na koupaliště. Dobře?“

     Tak sedím v osamělé kanceláři a pomalu přestávám fungovat. Za chvilku se pustím do čaje, který zrovna stydne na pitelnou teplotu.

     Jsem tu sama, kde je zbytek vlastně ani nevím, a je mi to upřímně jedno, a tak je vypnuté rádio a já mám klid. To rádio je vypnuté i proto, že se mi nechce poslouchat hlášky typu „venku je nádherných 30°C a sluníčko, konečně je tu léto“. Grrrr :-| To říká někdo, kdo sedí v klimatizovaném studiu, večer vpadne do klimatizovaného auta a pojede domů, kde tu klimatizaci má možná také. Já tu nic takového nemám, a proto mne podobné hlášky dráždí a rozpalují doběla. Neříkám to ze závisti, ale proto, že drtivá většina lidí klimatizaci v práci nemá, a proto pracují v potu tváře.