Žirafoviny.cz

     Po delší době se opět setkáváme nad řádky technického článku. Ta delší doba byla proto, že v posledních měsících jsem neměla na bastlení tolik času, kolik bych si přála. A když se nějaký čas podařilo vyšetřit, tak pak zase nebyl čas o tom i něco napsat. V podstatě od poloviny března, kdy byl vyhlášen nouzový stav, chodím do práce dopoledne, vracím se večer a tak ten čas skutečně nemám.

     Nicméně teďka (srpen 2020) jsem již podruhé v karanténě a tak se pokusím alespoň trochu dohnat nějaké resty. Dnešní článek budiž toho příslibem Tato věc není přístroj ale spíše „udělátor“, každopádně je to velice užitečná pomůcka kterou jsem chtěla již delší dobu, ale pořád nějak nebyl čas. Až letos se to konečně povedlo.

     Při psaní tohoto článku jsem opět nějakou dobu přemýšlela nad tím, do které rubriky jej zařadit. Zase jsem váhala mezi Zápisníkem drobností a Elektronikou. Jak jsem se nakonec rozhodla, vidíte sami. Důvodem váhání je značná jednoduchost, téměř trivialita, tohoto obvodu.

     Pro jeden experiment jsem potřebovala napájecí zdroj 3,3 V s odběrem několika desítek až stovek miliampérů a malým nutným úbytkem napětí, protože jsem pro napájení chtěla využít USB port počítače. V „šuplíku“ byl zrovna jeden integrovaný obvod LM3940 a tak padla volba na něj. Hlavně proto, že je pro tento účel přímo stvořen.

     V posledních dnech si rozhodně nemohu stěžovat na to, že bych se nudila. I psaní mi docela jde, respektive hodně píši, ale jestli mi to jde, to je otázka jiná Je ovšem zajímavé, že nejsem schopná sednout k počítači a napsat technický text. Dokončila jsem jednu povídku, postupně píši další, ale tento článek o běžícím světle jsem nebyla schopná dokončit. Nevím proč. Ale věřím, že se i přes jeho těžký vznik bude svým čtenářům líbit

     Asi je opravdu zbytečné připomínat, že mám moc ráda různá blikátka. A tak mé srdce zaplesalo, když jsem na stránkách březnové Praktické elektroniky narazila na běžící světlo, které ale vypadalo zajímavěji než jiná taková zapojení.

     „Ahoj mamko, chtělo by se mi pokračovat a zeptat se tě, jak se máš a tak vůbec. Takové ty zdvořilostní fráze. Vím, bylo by to dosti nevhodné a tak se raději ptát nebudu. Vidím sama, že to není žádný zázrak, ačkoli, co já vlastně vím. Většinou záleží na úhlu pohledu a ten můj a tvůj se už dlouho velmi, ale opravdu velmi liší. Sama to dobře víš.

     Já vím, mohla bys namítnout, že se setkáváme po velmi dlouhé době až dneska. Ale uznej sama, kdo za to může? Jen já? Nebo je chyba jinde? Já jsem to takto nechtěla, ačkoli uznávám, nesu svůj díl viny, ne že ne, ale z mého pohledu důvod našeho dlouhého odloučení je na tvé straně. Věřila jsi mi někdy? Nebo jsem byla vždycky jen ta nejstarší, ale zároveň i nejhorší z nás tří? Do hlavy ti nevidím, stejně, jako ty nevidíš do hlavy mé.“