Žirafoviny.cz

     Kdybych byla věřící, mohla bych se alespoň modlit a hledat tak trošku klidu. Takto to nejde a já stojím opřená o zábradlí u okna řídící věže a nevěřícně koukám, co následující sekundy přinesou a co zase odnesou. Asi to bude zajímavé. A začalo to vlastně nevinně a já stále netuším, co se vlastně stalo a proč se to stalo.

     Šla jsem normálně do práce, jako pokaždé, pozdravila se s kolegy, dala si čaj a pak sedla k mašině a začala si zasluhovat výplatu. Je klidný den, není sezóna a tak je celkem pohoda, za několik týdnů to bude horší, ale teďka je klid. Už několik dní mi připadá, že zlobí rádio, ale někdo zase říká, že se mi to jen zdá. Fakticky nevím, nakonec jsem se vždy domluvila.

„OK 395, čekejte na povolení ke startu, až bude dráha volná“

„Rozumím, čekám.“

„Konec“

„Delta 590, přejděte na letovou hladinu 3500 a pokračujte v přiblížení.“

„Rozumím, přecházím na šššššššššššššš a pokračuji chhhh“

„Delta 590, nerozumím! Opakujte poslední zprávu!“

„Zde Delta 590, přecházím na letovou hladinu 3500 metrů a pokračuji v přiblížení.“

„Děkuji. Rozumím, konec.“

     Sakra, už zase! A pak že se mi to jen zdá. Brblám a znovu píšu do provozního záznamníku poznámku o poruchách při komunikaci s letadly. Zase to hodí pod stůl, ale já chci mít klid v duši.

     Venku je krásně, za hodinu bude svítat, mám ráda tyto podzimní noci, plné klidu, příjemného světla a krásné oblohy.

     Na přehledové obrazovce vidím blížící se Deltu. Už se určitě těší až sednou na zem a budou si moci odpočinout. Však já také, je to poslední let, který bude přistávat. Pak ještě pustit to naše do Paříže a potom už jen počkat na ráno a vystřídání. Sláva, alespoň si dám další čaj.

     Mašina si spokojeně bručí a svítí do tmy. Všechny hodnoty jsou v pořádku, Delta se stále blíží a klesá. Mají za sebou náročnou cestu přes oceán. Nad Německem byla další bouřka, a tak si určitě přišli na své. Tady je ale fajn.

„Zde OK 395, jak to vypadá. Kdy budeme moci startovat, už máme zpoždění!“

„OK 395, čekejte až bude dráha volná. Vím že máte zpoždění, ale nedá se nic dělat. Musíte počkat“

„Zde OK 395, rozumím a čekám. Konec“

     Otrava jeden, jako by nevěděl, že nejprve musí přistát ti, co se vracejí, a pak je můžu pustit nahoru. Představují si to jako Hurvínek válku. Však se dočkáš, ještě chvilku.

     Zvedám se od obrazovky a protahuju si kostru. Ono to sezení není moc zdravé. Odpoledne si dojdu do bazénu.

     Mašina pípla, rychle jsem si sedla a volala Deltu, ať zahájí přistávací manévr a že mají volnou dráhu.

     Chce se mi spát, budu muset přidat na čaji, nebo začít pít kafe Nebo méně ponocovat a více spát. Nebo všechno dohromady?

„Zde OK 395, jak ještě dlouho?“

„OK 395 čekejte na svolení ke startu, až bude dráha volná!“

„Rozumím a děkuji. Hezký den. Konec“

     Cože!!! V tom slyším rozbíhající se motory a na obrazovce vidím, jak se OK395 dává do pohybu směrem k rozjezdové dráze.

„OK 395, OK 395, OK 395, zastavte, dráha není volná. Zastavte!!!!“

„Chhhh chhhh šššš šššš“

„OK 395, OK 395, OK 395, zastavte, dráha není volná. Zastavte!!!!“

„Chššššššš chhhh šššš šššššššš“

„Delta 590, Delta 590, Delta 590, přerušte přistání a stoupejte!„

„šššššššššššššššššš“

„Delta 590, Delta 590, Delta 590, přerušte přistání a zvedněte to, co to jde!“

     Otáčím se na židli a zvedám se od monitoru. Vidím, jak se OK395 blíží k půlce rozjezdové dráhy a stále zrychluje.

     Nad polem jsou vidět světla přistávající Delty. Nic netušící klesá a dokončuje přistávací manévr.

„Delta 590, Delta 590, Delta 590, přerušte přistání a zvedněte to!“
„Delta 590, Delta 590, Delta 590, přerušte přistání a zvedněte to!“

     Mačkám poplachové tlačítko a tím dávám vědět záchranářům, že se mají připravit. Bude jich zapotřebí a podle všeho jich bude hodně za potřebí.

     Kdybych byla věřící, mohla bych se alespoň modlit a hledat tak trošku klidu. Takto to nejde a já stojím opřená o zábradlí u okna řídící věže a nevěřícně koukám, co následující sekundy přinesou a co zase odnesou...