Žirafoviny.cz

     Ani se mi nechce věřit tomu, že letošek utekl tak rychle, jak nakonec utekl. Přinesl hromadu všech možných i nemožných zážitků a situací, na které asi nikdo nebyl připraven a troufnu si tvrdit, že je nikdo ani neočekával. Leč stalo se a tak si budeme začátek dvacátých let dvacátého prvního století určitě dlouho pamatovat.

     Jak jste si jistě všimli, od srpna nejsou žádné další články. Původně jsem toho měla v plánu relativně dost, ale situace se, tradičně, změnila a tak jsem i já musela změnit své plány.

     Většina čtenářů to ví a kdo ne, tak se to dozví teďka. Už skoro dva roky pracuji v jednom pražském divadle. Poslední představení jsme odehráli osmého března a od té doby je situace taková, jaká je. Pro mne to znamená jezdit do práce ne tak, jak jsem byla zvyklá, čili odpoledne a vracet se kolem půlnoci, ale naopak vstávám téměř "jako do kolbenky" v šest hodin ráno, nasnídám se a pak kolem sedmé hodiny nasedám do auta a jedu do práce. Zaparkuji v Letňanech na parkoviště P+R, dojdu na stanici metra a jedu do práce. Tam jsem kolem deváté až desáté, podle toho, jak to vyjde, a věnuji se práci. Opravy, údržba, případně tvoření něčeho nového. Když je hotovo, dojdu opět na metro, dojedu do Letňan, nasednu do auta a jedu domů, kde jsem kolem osmé až deváté hodiny večerní. Po celém dni toho mám už všeho dost, takže většinou velice rychle skončím v posteli, protože druhý den opět vstávám v šest a všechno se opakuje.

     Po delší době se opět setkáváme nad řádky technického článku. Ta delší doba byla proto, že v posledních měsících jsem neměla na bastlení tolik času, kolik bych si přála. A když se nějaký čas podařilo vyšetřit, tak pak zase nebyl čas o tom i něco napsat. V podstatě od poloviny března, kdy byl vyhlášen nouzový stav, chodím do práce dopoledne, vracím se večer a tak ten čas skutečně nemám.

     Nicméně teďka (srpen 2020) jsem již podruhé v karanténě a tak se pokusím alespoň trochu dohnat nějaké resty. Dnešní článek budiž toho příslibem Tato věc není přístroj ale spíše „udělátor“, každopádně je to velice užitečná pomůcka kterou jsem chtěla již delší dobu, ale pořád nějak nebyl čas. Až letos se to konečně povedlo.

     Při psaní tohoto článku jsem opět nějakou dobu přemýšlela nad tím, do které rubriky jej zařadit. Zase jsem váhala mezi Zápisníkem drobností a Elektronikou. Jak jsem se nakonec rozhodla, vidíte sami. Důvodem váhání je značná jednoduchost, téměř trivialita, tohoto obvodu.

     Pro jeden experiment jsem potřebovala napájecí zdroj 3,3 V s odběrem několika desítek až stovek miliampérů a malým nutným úbytkem napětí, protože jsem pro napájení chtěla využít USB port počítače. V „šuplíku“ byl zrovna jeden integrovaný obvod LM3940 a tak padla volba na něj. Hlavně proto, že je pro tento účel přímo stvořen.

     V posledních dnech si rozhodně nemohu stěžovat na to, že bych se nudila. I psaní mi docela jde, respektive hodně píši, ale jestli mi to jde, to je otázka jiná Je ovšem zajímavé, že nejsem schopná sednout k počítači a napsat technický text. Dokončila jsem jednu povídku, postupně píši další, ale tento článek o běžícím světle jsem nebyla schopná dokončit. Nevím proč. Ale věřím, že se i přes jeho těžký vznik bude svým čtenářům líbit

     Asi je opravdu zbytečné připomínat, že mám moc ráda různá blikátka. A tak mé srdce zaplesalo, když jsem na stránkách březnové Praktické elektroniky narazila na běžící světlo, které ale vypadalo zajímavěji než jiná taková zapojení.