Žirafoviny.cz

     Již u minulého článku jsem psala, že jest podivuhodno, že na hlavní stránce jest ještě v říjnu jednoho roku vánoční přání z roku minulého. A dnešním dnem nastává další podivuhodnost a totiž ta, že se na hlavní stránce potkají vánoční přání dvě. Letošní a loňské.

     Věřím a doufám, že příští rok se nebude situace opakovat, případně že se ještě nevylepší tím, že by se tu setkala přání tři. To už by byl skutečný unikát hodný zápisu do knihy rekordů páně Guinesse

     Je velmi nezvyklé, že na konci října jednoho roku je na hlavní stránce ještě vánoční přání z roku minulého. Nicméně všechno je jednou poprvé a tak došlo i na tuto eventualitu. Prostě se to stalo a stalo se to proto, že jsem v tomto roce prostě neměla na bastlení či psaní článků skoro vůbec čas. A když už čas byl, tak nebyla síla, chuť a motivace.

     A za všechno může současná epidemie, ten chaos okolo ní a všechna opatření, díky kterým jsem doma vlastně jen na spaní. Respektive, tak tomu bylo do nedávna. Snad se situace vrátí do normálu a já budu mít čas i na něco jiného, než jen na práci.

     Před časem jsem na webu www.kutilovo.cz objednávala nějaké drobnosti a k mému překvapení bylo v balíčku i pár věcí navíc. Asi to bylo i tím, že se to odehrálo před loňskými Vánocemi. Nejprve jsem na tu malou destičku, s poněkud nepravidelným tvarem a rozměry cca 20 x 40 mm, a reproduktorek koukala dosti nechápavě, ale pak jsem si všimla, že je u nich i lístek se vzkazem, že to není chyba, že je to skutečně dárek. Tak jsem se pustila do prozkoumávání a zkoušení.

     Ani se mi nechce věřit tomu, že letošek utekl tak rychle, jak nakonec utekl. Přinesl hromadu všech možných i nemožných zážitků a situací, na které asi nikdo nebyl připraven a troufnu si tvrdit, že je nikdo ani neočekával. Leč stalo se a tak si budeme začátek dvacátých let dvacátého prvního století určitě dlouho pamatovat.

     Jak jste si jistě všimli, od srpna nejsou žádné další články. Původně jsem toho měla v plánu relativně dost, ale situace se, tradičně, změnila a tak jsem i já musela změnit své plány.

     Většina čtenářů to ví a kdo ne, tak se to dozví teďka. Už skoro dva roky pracuji v jednom pražském divadle. Poslední představení jsme odehráli osmého března a od té doby je situace taková, jaká je. Pro mne to znamená jezdit do práce ne tak, jak jsem byla zvyklá, čili odpoledne a vracet se kolem půlnoci, ale naopak vstávám téměř "jako do kolbenky" v šest hodin ráno, nasnídám se a pak kolem sedmé hodiny nasedám do auta a jedu do práce. Zaparkuji v Letňanech na parkoviště P+R, dojdu na stanici metra a jedu do práce. Tam jsem kolem deváté až desáté, podle toho, jak to vyjde, a věnuji se práci. Opravy, údržba, případně tvoření něčeho nového. Když je hotovo, dojdu opět na metro, dojedu do Letňan, nasednu do auta a jedu domů, kde jsem kolem osmé až deváté hodiny večerní. Po celém dni toho mám už všeho dost, takže většinou velice rychle skončím v posteli, protože druhý den opět vstávám v šest a všechno se opakuje.